Fotbal, kopaná

"Já se divím, co ty kopálisti v tom viděj za undrholt."

— Karel Poláček:  Muži v ofsajdu

Sport má původ v Anglii v časech průmyslové revoluce. Dnes je to prostředek, kterým se exportuje a globalizuje nechuť k omezování, k limitům a hranicím. Je to kolektivní hra, čímž se odlišuje od jiných sportovních odvětví, kde se třeba přeskakuje laťka. Fotbal má hlavně pravidla, ale nemá scénář. A to je to podstatné, proč ho vidíme jako drama. Samozřejmě bychom mohli stejně uvažovat o hokeji, ale je to věc osobní záliby. Fotbal je pomalejší, dá se proto lépe pozorovat a zkoumat. Ten základní předpoklad, "má to pravidla, ale ne scénář", je důležitý pro to, aby si člověk uvědomil, že jde o drama samo. V klasickém dramatu totiž čekáme na rozuzlení, které víceméně předpokládáme. Je to příběh, který má nějaký konec. Ve fotbale, právě proto, že tam ten scénář není, se cíl hry přizpůsobuje vývoji. Někdy je důležité uhrát remízu, i když jsem přišel na hřiště s tím, že chci vyhrát.

Pravidla :

Pravidla kopané jsou velmi jednoduchá. Stanovují počet hráčů, určují, že se hraje s míčem předepsané velikosti, do míče že se kope a nehraje se rukou. Také se předpokládá, že se hraje proti brance soupeře s cílem vsítit branku (soupeři). Možná právě proto hráči dávají občas góly do vlastní branky, hrají rukou, místo do míče kopou do protihráčů atd. Snad to způsobuje právě ta jednoduchost pravidel, někdy snad hraje roli i mdlá inteligence některých hráčů. Ostatně jak známo, většina pravidel je stanovana proto, aby se nedodržovala.

Rozhodčí :

Je snad nejdůležitějším člověkem na hřišti. Na něm a pouze na něm záleží, zda vyhraje mužstvo A, nebo mužstvo B. Jeho prvotním úkolem je dohlížet na striktní dodržování pravidel, což často činí bez problémů. Publikum však musí chápat, že je to taky jen člověk, který má své chyby. Jestliže je rozhodčí spravedlivě přísný a striktně se řídí pravidly, upadá u publika do veliké nemilosti a z tohoto důvodu je občas zmlácen rozezlenými diváky, kteří si jeho objektivitu vyložili jako zásah proti milovanému klubu. Jestli není spravedlivý, tak si také neposlouží. Je to věru řehole být takovým rozhodčím, zkrátka ať dělá, co dělá, nezavděčí se. V zahraničí se objevují zprávy, že někteří rozhodčí jsou úplatní a ovlivňují zápasy za úplatky. Fuj! To se u nás v Čechách nestává a ani stát nemůže.

Hráč :

Aby se člověk stal (zdůrazněme slavným) fotbalistou, musí mít talent. Talent však sám o sobě nestačí, chce to hodně tréninkové dřiny, obětování a odříkání, a pak to takový fotbalista dotáhne daleko. Dotáhl-li to daleko, bývá to pak často příčinou jeho pádu, stane se primadonou, zkazí ho peníze, začne si vymýšlet a klást nadměrné požadavky, cítí se být nepostradatelným a vůbec. Jeho pád pak bývá daleko rychlejší než cesta na vrchol. Na druhou stranu to nemá fotbalista jednoduché. Daří-li se jemu i jeho klubu, bývá veleben a vynášen do nebes, běda však, přestane-li se mu dařit. To mu už nepomůže ani svěcená voda, je mu spíláno a je to většinou jeho konec, což je průšvih, protože zpravidla kromě kopání nic jiného neumí a nyní stojí před otázkou, co dál?

Trenér :

Trenérem se může stát každý, neboť fotbalu u nás rozumí každý a posloucháme-li řeči lidí u piva, téměř každý by to uměl dělat lépe. S trenérem je to jako s hráčem, daří-li se klubu, dobře a výtečně, nedaří-li se, je s ním zatočeno a je s ním amen. Jsou však i takoví trenéři, kteří mistrně umí zdůvodnit jakkoliv drtivou porážku svého mužstva. Nejčastější výmluvy jsou: stranický, neobjektivní, podplacený rozhodčí, hrbolatý a tudíž nezpůsobilý trávník, psychická rozlada mužstva způsobená (libovolně doplnit), málo trénované (nemoci) nebo přetrénované (příliš mnoho těžkých zápasů) mužstvo atd. atd.

Činovník :

Rovněž pro klub nepostradatelný. Činovník se za klub bere, umí sehnat peníze na činnost, to je veledůležité, všemu rozumí, všude byl a všechno ví nejlíp. Ví kdy, kde a komu je třeba dobře podložit žádost (lidově všimné) a spoustu dalších užitečných věcí. Činovníka nemůže dělat kdokoliv, musí to být člověk se styky a známostmi, širokých loktů a svědomí.

Fanoušek :

Je nezbytný atribut fotbalu, bez fanouška by to nebylo ono. Fanoušek je buď normální a nebo blb. Normální fanda chodí na zápasy, povzbuzuje svoje mužstvo nebo vyjadřuje nespokojenost se slabým výkonem, dokáže ocenit i výborný výkon protivníka. Naproti tomu fanoušek blb, to je jiná kapitola. O fotbal mu jde až v poslední řadě, v první řadě se jde na zápas ožrat, porvat, něco rozmlátit, někoho zkopat, urvat sedačku, něco podpálit a pod. Fanoušky blby mají rády pouze České dráhy, které jim vypravují zvláštní vlaky, aby měli co rozbíjet cestou na fotbal a z fotbalu. Fanoušky blby pak nemá ráda veřejnost a policie.

Závěr :

Fotbal je hra jako každá jiná a měl by sloužit jedněm k protažení těla a druhým k potěše z pohledu na pěknou hru. Ale jako všude v životě je to jinak, ale konců to jsou věci, které činí život pěkným, rozmanitým a zajímavým.